Kronika
Václava Mináře Statek číslo dvacet, dvě sirotčí svatby, haličská fronta, sibiřská magistrála a školnický byt v Dukelské ulici

Novosedly leží mezi rybníky na půl cesty z Třeboně do Jindřichova Hradce. Do farnosti k nim patří ještě Kolence a Mláka, takže děti ze tří vsí se křtily v jednom kostele svatého Václava a matriční knihy jsou pro všechny tři vedeny společně. Nejstarší z nich začíná rokem 1686. Kdo chce v téhle krajině hledat lidi, hledá je v patnácti svazcích jedné fary.

Do roku 1785 nebyly Novosedly ani samostatnou lokálií. Patřily pod Stráž nad Nežárkou, a starší zápisy rodu proto leží tam, v knihách psaných novogotickou kurzívou a česky: „Pokrtěn gsau…" Zápisy nemají sloupce, jsou to odstavce, a na levém okraji stojí jméno vsi. Ten úzký okraj je jediná cesta, jak se v takové knize dá hledat.

Jak se jmenovali předtím

V gruntovních knihách třeboňského panství sedí na téže usedlosti muži psaní Mlynář a Mlynařík. V matrikách 19. století je tentýž statek veden na Mináře. Zápis, ve kterém by se jméno měnilo, se dosud nenašel, a dokud se nenajde, je to hypotéza, ne rodokmen.

Že jde o tentýž dům, je ale nově jisté. Kniha Nová Gruntovní Vsi Novosedel k Panství Třeboňskému Přináležející byla založena roku 1707 a její zápisy běží do roku 1881. Vpředu má rejstřík hospodářů se dvěma sloupci — číslo domu a číslo listu. Na jednom řádku tam stojí Petr Mlynář, dům číslo dvacet, o dva řádky výš Václav Bažil, dům číslo šestnáct. Svatba roku 1886 tedy spojila dvě čísla, která spolu ve vsi sousedila už dvě stě let.

Na listu 455 je vypsán zástup, který ten grunt držel předtím — Jan Kužel, Ondřej Ptáčník, Havel, Tomáš, Bartoloměj Bruzl. Třiadvacátého listopadu 1676 ho od Bruzla koupil Petr Mlynář, na tři čtvrti lánu, za sedmdesát. Rod na čísle dvacet neseděl odjakživa. Přišel na ně v jednom listopadu, za peníze, a zůstal dvě stě třicet osm let.

Táž stránka říká ještě něco. Statek se roku 1869 zadlužil: pět set zlatých na šest a půl procenta, dlužní úpis podepsal Jakub, věřitelem byla záložna Českobudějovická. Před nárok banky se předsunulo věno jisté Marie Mlnářové rozené Kaislové, čtyři sta dvacet zlatých — a ta žena tehdy v Budějovicích bydlela. Do toho města tedy vedla nitka z Novosedel už tehdy, padesát let předtím, než se tam po Sibiři usadil Václav.

Že to není nesmysl, ukazuje jedna nepříbuzná drobnost: legionářská karta jistého Václava Mináře z Moravy vede příjmení jako dvojtvar MINÁŘ / MYNÁŘ. Úřady tedy obě podoby považovaly za jedno jméno. Podpírá to jazykovou stránku věci. Nedokazuje to nic o Novosedlech.

Ve vsi té velikosti není člověk hlavně jméno. Je číslo popisné. Matrika ho píše u každého zápisu, úmrtní kniha jím rozhoduje, kdo je kdo, a bez něj se dva lidé téhož jména slijí v jednoho. Číslo dvacet drží čtyři pokolení rolníků, tedy sedláků s vlastní půdou.

Tři domácnosti, jedno příjmení

Kdo hledá Mináře v Novosedlech, najde jich příliš mnoho. Nejsou to příbuzní, jsou to sousedé, a dělí je propast, kterou dnes není vidět: jedni měli pole, druzí neměli nic než ruce.

Kdo ještě bydlel na dvacítce

Statek nebyl jen rodina. V úmrtní knize umírají na čísle dvacet i lidé, kteří se nejmenují Minář. V březnu 1873 tam zemřela Marie Šafránková, dítě Matěje a Marie, otec zapsán jako nádeník na železnici. V září 1883 tam zemřela Marie, vdova po Matěji Šafránkovi, podruhu.

Šafránkovi tedy na minářovském statku bydleli jako podruzi, tedy jako čeleď s vlastní domácností v cizím stavení. Znamená to, že Anna Minářová, která se na čísle dvacet narodila roku 1868, vyrostla s dětmi Šafránkových pod jednou střechou. A roku 1936 dědí Václav Minář se svým bratrem po jakési Anně Šafránkové, narozené roku 1868 v Novosedlech. Vdát se z čísla dvacet za Šafránka není náhoda. Je to sousedství přes síň.

Jistota to zatím není. Rozhodne ji odevzdací listina z pozůstalosti, která u každého dědice uvádí příbuzenský poměr.

Úmrtní kniha novosedelské fary je německy rubrikovaná a česky psaná. Má sloupce na čas smrti a pohřbu, na místo a číslo domu, na jméno a stav zemřelého, na náboženství, pohlaví, věk a nemoc. Na straně sto padesát dvě stojí rok 1877 a v něm šest týdnů, které rozhodly o dvou usedlostech naráz.

Za šest týdnů zemřeli ve vsi tři hospodáři. Nebyla to epidemie, tři různé diagnózy to vylučují. Byla to zima, jaká na jihočeské vsi devatenáctého století nebyla neobvyklá a jaká rozhoduje o osudech domů na dvě generace dopředu.

Souchotiny

U Jakuba Mináře stojí v rubrice nemoci jediné slovo: souchotiny. Je to dobové jméno pro tuberkulózu, a je to první doložený výskyt té nemoci v rodě. Stojí za to si to poznamenat, protože o Václavovi se v rodině vypráví, že tuberkulózu měl.

Znamená to méně, než se na první pohled zdá, a přesto něco. Tuberkulóza se nedědí, přenáší se nákazou, a na vsi té doby patřila k nejběžnějším příčinám smrti dospělých. Václav se navíc narodil jednadvacet let po dědově pohřbu, takže o přímý přenos nejde. Zůstává toto: ta nemoc v tom domě jednou byla, a rodinná věta o ní nestojí v prázdnu.

Co ta zima udělala s dětmi

Jakubovi Minářovi bylo osmapadesát a zůstala po něm vdova Rosina roz. Štěpková, dcera rolníka z čísla patnáct. Bylo jí třiačtyřicet. Jejich synovi Josefovi bylo necelých čtrnáct.

Josefu Bažilovi z čísla šestnáct bylo osmačtyřicet a zůstala po něm vdova Rosina roz. Píchová z Valu. Jejich dceři Anně bylo osm.

Ve vsi tedy od jara 1877 stojí dvě usedlosti, obě vedené vdovou, obě s nezletilým dědicem, a obě vdovy se jmenují Rosina. Sedm let nato, v listopadu 1884, vydává vrchní poručenský úřad povolení číslo 4283 a Josef Minář si nechává vyhotovit opis křestního listu. Bylo mu tou dobou jednadvacet. Ten spis tedy poručenství nezakládá, on je uzavírá.

A ještě jednu věc ta kniha říká, i když ji neříká nahlas. Jakubovi a Rosině zemřely dvě děti malé, Jan v únoru 1872 a Tomáš v březnu 1874, obě na čísle dvacet. O rok dřív, v září 1872, zemřela na čísle šestnáct Kateřina Bažilová, sestra budoucí nevěsty. Když se ti dva roku 1886 brali, měli za sebou každý pohřeb sourozence i pohřeb otce.

Josefu Minářovi bylo třiadvacet let a byl sirotek po otci. Anně Bažilové z čísla šestnáct bylo osmnáct a byla sirotek po otci také. Podle rakouského občanského zákoníku se plnoletost nabývala až ve čtyřiadvaceti, takže si ani jeden z nich nemohl vzít toho druhého bez soudního povolení.

Ta svatba je proto v matrice obklopená úřady a dá se přečíst jako harmonogram.

Není to formalita. Je to stopa po tom, že v obou domech chyběl muž, který by souhlas dal. Spojily se dvě usedlosti přes náves, číslo dvacet a číslo šestnáct, a spojily se v okamžiku, kdy obě vedly vdovy.

Nevěstina sestra Rosalie Bažilová zůstala ve vsi taky. Vdala se za Františka Sokolíka, rolníka z čísla pět, a když se roku 1921 vdávala její dcera, šla jí za kmotru Anna Minářová, selka z čísla dvacet. Sestry z šestnáctky se tak ve vsi rozdělily na dvě usedlosti a zůstaly si na dohled.

Po svatbě se v matrice nestane nic. Sedm let a dva měsíce.

V rejstříku narozených novosedelské farnosti není mezi prosincem 1874 a lednem 1894 zapsaný jediný Minář. Rejstřík přitom v těch letech vedený byl, jde jimi plynule a jsou v něm souvislé řady Malečků, Marišků a Masopustů. A v rejstříku zemřelých není v týchž letech žádný Minář také, takže nešlo o děti, které by se narodily a hned zemřely.

Zůstávají dvě možnosti a matrika mezi nimi nerozhodne. Buď těch sedm let děti neměli, nebo v novosedelské farnosti nebydleli. Proti druhé možnosti mluví to, že Josef statek převzal roku 1884, tedy dva roky před svatbou.

Tady se kronika zastaví a řekne, že neví. Rozhodne to sčítací arch z roku 1890, který zapisuje po domech a po jménech, a ten leží v okresním archivu v Jindřichově Hradci, ne na internetu.

Pak přišly čtyři děti v sedmi letech, a všechny čtyři zapsal do knihy týž muž, farář Josef Duda.

Kdo drží dítě u křtu

U Františka i u Václava jsou zapsáni titíž kmotři: Antonín Kráva, knížecí hajný v Barbořce číslo pět, a jeho žena Marie. Kmotrovství nebylo v té době zdvořilost, byl to závazek postarat se o dítě, kdyby rodiče nemohli. Rolnická rodina si ho tedy nevybírala mezi sobě rovnými, ale výš: knížecí hajný byl panský zaměstnanec se stálým platem a se služebním domem.

Bábou byla u Josefa Marie Ferus z Novosedel, u Václava Marie Bárta z čísla šestnáct, tedy z téhož stavení, odkud pocházela matka. Rodit se chodilo k sobě přes náves.

Šest let předtím, v únoru 1895, zemřela na výminku téhož statku Rosina, provdaná Minářová, rozená Štěpková. Bylo jí jednašedesát, v knize je vedena jako výminkářka a jako vdova po Jakubu Minářovi, rolníku v Novosedlech číslo dvacet. Vdovou byla osmnáct let. Zemřela na rozedmu plic.

A pak, 8. května 1901, zemřel Josef Minář. Bylo mu osmatřicet.

Ochrnutí srdce, řekli bychom dnes. Pohřbíval ho týž farář, který ho o tři roky dřív viděl u křtu jeho syna a který o sedm let dřív křtil v tom samém kostele holčičku z Mláky jménem Anna Auzká. Jedna ruka drží celou tu vesnickou kroniku pohromadě.

Václavovi byly dva roky a sedm měsíců. Otce si tedy pamatovat nemohl, a v žádné rodinné vzpomínce, která se dochovala, o něm také není řeč. To je jedna z věcí, které vysvitnou teprve tehdy, když se otevře úmrtní kniha: Václav Minář vyrostl bez otce, a dosud se s tím v téhle rodině nepočítalo.

Anně Minářové bylo dvaatřicet, měla tři děti a čekala čtvrté. Stala se třetí vdovou v řadě na čísle dvacet. Její tchyně ovdověla roku 1877 a seděla na výminku do roku 1895. Ona sama ovdověla roku 1901 a hospodařila dál. Mezi tím osiřel její muž ve čtrnácti a ona v osmi.

Když se to složí, vyjde z toho věta, kterou by nikdo neuhodl z rodinné paměti a která vysvětluje víc než cokoli jiného: na tom statku nevedl v letech 1877 až 1914 hospodářství skoro nikdy muž v plné síle. Ves, kde muži odcházejí a ženy zůstávají a hospodaří dál, byla pro tenhle dům normální stav dávno předtím, než přišla válka.

Ves do té neděle nešla z blahobytu. Od poloviny prosince 1913 do konce února 1914 vydala novosedelská škola tisíc devět set šedesát sedm porcí polévky — mléčné, bramborové, pražené, nudlové, hrachové a flíčkové — a stravovalo se z nich sedmapadesát dětí. Porce stála šest haléřů, vařila je učitelova dcera a celý ten ústav vyšel na sto dvacet čtyři koruny šedesát haléřů, složených z darů: okresní školní rada, místní školní rada, děkan Duda, farář Vojta a dvě ženy ze vsi po jedné koruně.

O tři týdny dřív držela ves smutek za mrtvého arcivévodu, a držela ho podle předpisu. Na budově školy vlál od třicátého června do čtvrtého července černý prapor. Čtvrtého ráno v osm šly děti s celým učitelským sborem do zdejšího kostela na requiem za Františka Ferdinanda a jeho ženu Žofii, po requiem se vrátily do školy, kde jim byl vylíčen arcivévodův život a jeho dobré vlastnosti, a vzpomínku zakončily zpěvem rakouské hymny. Řídící učitel to zapsal stejnou rukou a do téže knihy jako to, co následovalo.

Václavovi bylo patnáct let a deset měsíců. Řídící učitel novosedelské školy si ten den zapsal do kroniky v první osobě, a je to nejbližší pohled na jeho ves, jaký máme.

Bylo to dne 26. července odpoledne. Šli jsme s panem řídícím Němcem z požehnání. Přicházejíce ku staré škole, viděli jsme na silnici blíže návsi veliký rozruch. Plno žen, svobodných i dětí bylo venku, pobíhání sem i tam, pláč a lomení rukama a při tom hlasité volání: „Válka vypukla, válka vypukla."

Školní kronika Novosedel nad Nežárkou.

Obecní úřad dostal nařízení konat službu nepřetržitě i v noci. O dva dny později odjeli ke svému pluku do Jindřichova Hradce dva učitelé zdejšího sboru, František Klíma a Vojtěch Čáp. Do Hradce spadaly Novosedly doplňovacím okresem a tam za dva roky narukuje i Václav.

Rozrušeni byli všichni, někteří klidnějším rozjařeněji se loučili a někteří zase byli tak zmoženi alkoholem, že museli býti naloženi na vůz a držení, aby nespadli.

Táž kronika, o narukování 28. července 1914.

Následující čtyři roky vede kronika účet toho, co ve vsi ubývá. Ve válečném roce bylo zapsáno dvě stě dvacet osm dětí, na konci roku jich zbylo sto devadesát tři.

Používáno též školních dětí. Ty chudinky, místo aby hrou aneb sbíráním hub, borůvek a jahod se bavily, musely na poli pilně pracovati a tak rodičům pomáhati. Na návsi nebylo dítěte k spatření.

Ves drží pohromadě peníze. „Velmi dobře působily vyživovací podpory, které rodiny uklidňovaly," píše kronikář. „Nebýti toho, bylo by bývalo zle." Do roku 1915 zapsal šest padlých z Novosedel: Theodor Beránek, Josef Malý, Jan Novák, František Bárta, Jan Vocú a Jan Pávek.

Jeden z těch dvou učitelů se do kroniky vrátil naposledy roku 1915. Vojtěch Čáp byl přidělen k ženijnímu oddělení číslo sedmdesát pět a s ním se dostal do pevnosti Přemyšl, která po čtyřapůlměsíčním obležení kapitulovala hladem.

Po pádu tohoto města byl zajat a vezen do Asie, o čemž zaslal lístek z města Orenburku. Od té doby však jsme o něm nic nevěděli, ani kam zavezen byl.

Orenburk. Za dva roky se ve stejné gubernii přihlásí do legií Václav Minář.

Ročník 1898 přišel na řadu roku 1916. Novosedly patřily doplňovacím okresem k jindřichohradeckému 75. pěšímu pluku a v rakouských seznamech ztrát je vidět celá ves u jednoho útvaru. Domovská obec se v nich píše německy, Neusattel, a okres Wittingau.

Bubeník sedmé roty. Zajatec v Saratově, a jméno Štěpka je jméno Václavovy babičky z otcovy strany. A Vojtěch Novák z Novosedel, ročník 1898 jako Václav, u dvanácté roty téhož pluku, raněný. Václav sám v těch seznamech není. Prohledal se celý běh, sedm set deset vydání a bezmála čtyřicet tisíc stran, a jeho jméno v nich není ani jednou. Znamená to, že o něm rakouská armáda jako o ztrátě nikdy neohlásila nic.

Na Štědrý den 1917 se v Buguruslanu přihlásil do československého vojska na Rusi. Prvního ledna byl zařazen k záložnímu pluku, odtud šel ke 4. střeleckému pluku Prokopa Velikého, do dvanácté roty třetího praporu. Vojín. Tou hodností začal a s ní po třech letech skončil, a to je samo o sobě životopis.

Většinu času pluk nebojoval. Čekal. Vlaky stály na stanicích Lomovis, Razkazovo a Kočetovka bezmála měsíc, protože čtvrtý pluk byl v pořadí přesunu poslední. K nejbližším osadám bylo aspoň pět verst. Nečinnost byla považována za skutečné nebezpečí a jediný lék na ni bylo zaměstnat vojáky.

Bydlelo se v těpluškách, vytápěných nákladních vagonech. Vojáci si je zdobili. Na dochované fotografii má vagon prvního praporu na boku namalovaný velký kruhový obraz české vesnice. Chlapec ze statku číslo dvacet měl tedy několik let před očima namalovanou ves.

Prvního května 1918 byl celý pluk ve Rtiščevě a slavil svátek práce s ruským obyvatelstvem. Odpoledne dala plukovní hudba koncert, večer si hoši udělali taneční zábavu. Místní sovět si tu hudbu vyžádal a pluk ji slíbil pod podmínkou, že stanice přijme všechny jeho vlaky.

Jedna rota vozila medvěda Míšu, jiná medvěda Vaška. Vaška ubytovali v kleci připevněné vespod vagonu mezi nápravami. Za několikadenního stání pod vozem narostl kopec ledu, klec o něj při rozjezdu narazila a utrhla se. Vašek vyvázl bez úrazu a s řevem se pustil za ujíždějícím vlakem. Vlak zastavil a naložil ho.

Evakuace na východ byla dřina spíš technická než vojenská. Lokomotivy vypovídaly uprostřed pole. Uhlí nebylo, protože čeremchovské doly stály stávkou, a na dříví nebyly peníze, protože správu dráhy drželi semenovci a neplatili ani vlastním zaměstnancům.

Každý ešelon se musí o palivo postarat sám a při odjezdu ze stanice pomáhejte jej uvésti do pohybu tlačením, ježto parovozy jsou slabé.

Rozkaz náčelníka štábu plk. Všetičky, 16. ledna. Metoděj Pleský, 4. pluk Prokopa Velikého, 1936.

Rubl ztrácel cenu ze dne na den. Čínští obchodníci brali jen staré carské romanovky a byli vybíraví: nepatrná dírka a bankovka pro ně neměla cenu. Vojáci si poradili. Romanovky se vypraly, nepatrně ořízly, dírky zalepily, a když je krejčí vyžehlil, byly jako nové.

U Verchněudinsku potkali dvacátý sedmý americký pěší pluk. Američané měli dolary, naši znehodnocené rubly. Podle jedné rotní kroniky to byli vážní a nebezpeční konkurenti a jejich jediná slabina byla, že se s děvčaty nedomluvili.

Za Čitou vládl ataman Semenov a nesměl tam zastavit jediný československý vlak. Přes Karymskou, Adrianovku a Borzju přijeli do Mandžuska. Na čínský nový rok viděli průvody maškar a tanec s drakem. Kdo se to pokusil fotografovat, dopadl špatně.

Dvě stě třicet osm let drželi to číslo. Petr Mlynář ho koupil roku 1676, Václav se v něm narodil roku 1898 — a když se roku 1920 vrátil ze Sibiře, už jim nepatřilo.

Ta věta se dlouho psala jinak. Znělo to, že vdova Anna hospodařila na statku, ze kterého syn odešel na vojnu a kam se vrátil. Sčítání lidu z února 1921 to vyvrátilo v jednom řádku.

Projít se dala celá ves. Sto dvacet jedna popisných čísel, ke každému arch. Jméno Minář se ve sčítání Novosedel roku 1921 neobjeví ani jednou — ani jako majitel, ani jako podruh, čeledín nebo služka.

Kdy přesně statek z rodu odešel, ale žádný pramen neříká. Datum 23. října 1914 stojí v rubrice, která se ptá, od kdy je člověk v obci, ne od kdy bydlí v tom domě. Kartáčovi mohli rok dva bydlet ve vsi jinde. Rozhodne pozemková kniha k číslu dvacet, a ta zatím otevřená není.

Jisté je tolik: když Václavovi v prosinci 1920 skončila služba, nebylo kam se vracet. To vysvětluje větu, která se v téhle kronice objevuje o kapitolu dál a zněla dlouho jako rozhodnutí — do rodné vsi se nevrátil. Rozhodnutí to nejspíš nebylo.

Služba v legiích mu skončila 10. prosince 1920. Bylo mu dvaadvacet a od chvíle, kdy naposledy viděl Novosedly, uplynuly čtyři roky. Do rodné vsi se nevrátil. Usadil se v Českých Budějovicích a o tři měsíce později udělal věc, kterou musel jít někam ohlásit. Do jeho rodného zápisu v novosedelské matrice dopsal cizí písař poznámku.

Vystoupil z církve. Okr. spr. pol. v Č. Budějovicích 8/3 1921, č. 12925.

Matrika narozených Novosedly nad Nežárkou, zápis z 23. září 1898, pozdější přípis.

Nešel sám a nešel první

Ten přípis stojí v knize u tří ze čtyř sourozenců. Josef vystoupil z církve v Budějovicích rovněž, Marie tam 13. dubna 1921, a matka Anna také, roku 1921 a na témž úřadě. Jediný František zůstal, kde ho farář Duda zapsal.

Není to tedy gesto legionáře, který se vrátil se změněnou hlavou. Je to rozhodnutí celé domácnosti, která se mezitím přestěhovala ze vsi do města, a v jedné farní knize je vidět jen proto, že se to muselo hlásit zpátky tam, kde byli pokřtěni.

A není to ani rozhodnutí jedné rodiny. Nový hospodář na čísle dvacet ohlásil vystoupení z římskokatolické církve okresní politické správě v Třeboni čtrnáctého února 1921, tři týdny před Václavem, a celou svou domácnost dal do sčítacího archu zapsat jako československého vyznání. Na týchž dvou stranách matriky, mezi Václavovými vrstevníky narozenými roku 1898, jich stojí celá řada.

Roku 1921 vystupoval z církve celý jeden ročník téhle vsi, a to už z Prahy, z Mladé Boleslavi, z Vinohrad, odkudkoli je nový stát rozvál. Stojí za povšimnutí jeden rozdíl: u Václava je připsáno „v českosl. církvi", tedy přestup do nově založené církve, kdežto u Liskovce z Mláky stojí „bez vyznání". Nebyl to jeden pohyb, byly to dva, které se do jedné rubriky vešly vedle sebe.

Ve dvacátých letech se rodina rozhodovala nejen o víře, ale i o tom, kde bude žít. Rozhodly to tři svatby a všechny tři se odehrály mimo Novosedly.

1920: bratr Josef

Nejstarší z bratrů si vzal Marii Bláhovou 5. června 1920 v Českých Budějovicích. Byl to první z rodiny, kdo se ženil ve městě, a do rodného zápisu mu to farní úřad dopsal až později, spolu s poznámkou o vystoupení z církve.

1924: Šindelka a Auzká

Osmnáctého února 1924 se v děkanském chrámu v Třeboni oddávali Karel Šindelka, zedník z Pístiny číslo čtyřicet dva, a Anna Auzká z Mláky číslo dvacet čtyři. Oběma bylo devětadvacet a oba byli svobodní.

Ta svatba dlouho vypadala jako záhada, protože se oddávalo zpravidla ve farnosti nevěsty a Mláka patří k Novosedlům. Poznámky v oddací knize ji vysvětlují do posledního kroku.

Nevěsta v Třeboni nesloužila ani nebydlela. Zápis o ní říká, že byla u rodičů v Mláce číslo dvacet čtyři. Ohlášky proběhly doma, ve dvou farnostech, tři neděle po sobě, a novosedelský děkan k obřadu vydal delegaci pět dní předem. Třeboň nebyla příslušnost, byla to volba kostela.

Se Šindelkou přišel do téhle krajiny jiný svět. Zatímco na Novosedlech čísle dvacet sedí čtyři pokolení rolníků s vlastní usedlostí, v Pístině stojí za ženichem děd nádeník, otec zedník a matčin otec podruh z Libořez. Řemeslo se dědilo: Karel šel po otci také na zedníka, a v šestnácti letech ho sčítání zapsalo jako zednického učně. Syn se jim narodil v prosinci téhož roku.

Sedmdesát let bez vlastního domu

Šindelkovské adresy vypadají v matrikách jako tři různá stavení: Pístina číslo tři, číslo dvacet sedm, číslo čtyřicet dva. Šest sčítacích archů, od roku 1869 do roku 1921, ukazuje proč. Ten rod v Pístině nikdy nevlastnil dům.

Roku 1851 bydlel děd Jakub na čísle tři, tedy v domě rodičů své ženy. Číslo čtyřicet dva, které stojí v rodném i oddacím zápise, patřilo Františku Melenovi, a ten nebyl jen domácí: vzal si Karlovu sestru Růženu. Za svědka šel tedy ženichovi roku 1924 švagr, v jehož chalupě rodina bydlela a v níž Karlovi rodiče doživali na výminku.

Sedm dětí, čtyři dospělí

Rodný zápis sourozence neuvádí, a tak byl Karel v rodinné paměti dlouho sám. Sčítací archy a pístinská rodná kniha jich dávají sedm.

Karel se jmenoval po bratrovi, který zemřel ve dvou letech. První Karel se narodil v říjnu 1888 a zemřel v prosinci 1890; druhý přišel necelé čtyři roky po jeho pohřbu a dostal jeho jméno. Byla to běžná dobová praxe a v tomhle domě je zapsaná černé na bílém.

O Františkovi má sčítání roku 1910 poznámku stále nemocen (rheumatismus). Nebyla to úřední fráze. Zemřel rok a půl nato, ve svých devatenácti.

Nejstarší Václav byl v knize dlouho jen jméno, které po roce 1880 zmizelo ze sčítacích archů. V rodné matrice stojí, co se s ním stalo, a stojí to v datovém sloupci vedle jeho jména, jiným perem a o pět let později: † 12/5 1882. Zemřel ve čtyřech letech. Ze sedmi dětí se dospělosti dožili čtyři, a to je v té době a v tom domě normální číslo.

Jeden syn, který odešel

Sylvestr dostal jméno po dni. Narodil se třicátého prosince 1879 a druhý den, na svatého Silvestra, ho v Pístině pokřtili. Roku 1900 mu bylo dvacet a sčítací komisař ho v archu škrtl: byl u pluku, doma nebyl.

Pak o něm dvacet let není nic. Až roku 1921 dopsal někdo do pístinské rodné knihy větu, kterou tam poslal úřad odjinud:

Osmého března 1921 vystoupil z katolické církve a přestoupil k té, která tehdy byla stará rok. A hlásila to okresní správa politická v Mělníku, tedy dvě stě kilometrů od Pístiny. Ve stejném roce chodil jeho bratr Karel po Pístině za nádenickou prací a chystal se ženit doma. Sylvestr byl v té době někde nad Labem a měnil víru. Dvě cesty z jedné světnice.

Padesátá léta: dvě rodiny se potkají

Sňatkem Vlasty Minařové a Ing. Karla Šindelky se poprvé spojily dvě rodiny, které do té doby žily ve stejné farnosti vedle sebe a nepříbuzně. Potkaly se až v Českých Budějovicích, tedy tam, kde na tom, kdo měl doma pole, přestalo záležet. Datum té svatby zatím neznáme; víme jen, že byla před únorem 1957, kdy se narodila starší dcera.

Rok po narození dcery dostal místo, které v první republice patřilo mezi ta, na něž měli vysloužilí legionáři přednostní nárok. Stal se školníkem ve škole v Dukelské ulici v Českých Budějovicích. Školník byl zaměstnanec obce a bydlel ve služebním bytě přímo ve škole, takže Dukelská 7 není adresa zaměstnání, ale adresa domova. Bydleli tam s Annou a s Vlastou.

Kronika té školy se dochovala a je vedená stejně pečlivě jako ta novosedelská, jen o dvacet let později a městskou rukou. Vypisuje, kolik žáků se zapsalo do které třídy, které učebnice se ten rok zavedly a v kterém vydání, že se pro učebný kurs koupily dva psací stroje, Adler za dvanáct set a Underwood za tisíc korun, a že průměrná docházka se vedla na setiny procenta: v říjnu 96,22, v prosinci 96,28.

Jeho jméno v ní ale není. Projito bylo osm z deseti dvoustran školního roku 1935/36 a začátek roku následujícího, a školník v nich nefiguruje ani jednou, ačkoli je tam zapsáno i to, kdo ušil a připevnil oponu do tělocvičny. Je to kronika učitelského sboru, ne domu. Zbývající tři dvoustrany zatím přečtené nejsou. Zůstává z ní přesto obraz roku, kdy Václav Minář nastoupil.

Čištění. O prázdninách byly všechny místnosti školy řádně vymyty, vyčištěny, vymalovány a podlahy napuštěny olejem.

Pamětní kniha III. měšťanské školy chlapecké v Českých Budějovicích, září 1935.

Dne 21. prosince se konala nadílka, po proslovu ředitele školy přečtena čísla z ⟨…⟩ besídky a poděleno bylo 40 žáků takto: 12 párů nových bot, 2 staré, 12 kabátů a zimníků, tři šaty, 8 košil, 6 vesty, 4 spodky a jiné drobné dary.

Táž kniha, prosinec 1935.

Škola měla toho roku kolem dvou set devadesáti žáků a čtyřicet dětí dostalo k Vánocům boty. To je dům, ve kterém Václav Minář od roku 1935 bydlel a topil.

V šedesátých letech už rodina bydlela v Široké ulici. Z Dukelské zůstal přítel jménem Míček, se kterým se Václav stýkal ještě kolem roku 1965. Kdy zemřel, se zatím neví, a je to jediné datum téhle kroniky, které chybí na konci, ne uprostřed.

Jeho zeť Karel Šindelka zemřel v devětatřiceti letech, když bylo jeho dcerám šest a tři roky. Václav Minář, který přežil Halič i Sibiř, se toho dožil.

Rodinná evidence, se kterou se do archivu vcházelo, se od matrik na několika místech liší. Je poučné, kde přesně, protože se v tom ukazuje, co si ústní paměť drží a co pouští.

Vsi si pletla, čísla popisná ne

Rodina vedla Václava Auzkého a jeho dceru na adrese Mladé čp. 17. Mladé je předměstí Českých Budějovic. Matrika je vede shodně ve třech generacích na adrese Mláka čp. 24, což je ves v novosedelské farnosti, sedmdesát kilometrů odtud. Rodina si zapamatovala město, kam se rod nakonec přestěhoval, a přenesla je zpětně na místo, odkud přišel.

Podobně se v evidenci objevuje ves Pěštín, kterou se v jindřichohradeckém okrese nedařilo najít, protože neexistuje. Existuje Pístina. A tady je ta zajímavá část: číslo popisné souhlasilo do písmene. Rodina si čtyřicet dva pamatovala správně přes tři generace, jméno vsi ne.

U Anny Viktorové vedla evidence čp. 58, matrika říká čp. 84. Dvě číslice prohozené. To je klasická chyba opisu, ne paměti.

Teta, na kterou se zapomnělo

Josef Minář nebyl jedináček. O pět let po něm se v témže stavení narodila Anna Minářová, 5. května 1868, a rodný zápis jmenuje stejného otce i stejnou matku. Byla to tedy Josefova vlastní sestra a Václavova teta, a v rodinných papírech se o ní sto let nevědělo.

Pod jejím zápisem stojí jediná dodatečná poznámka: opis křestního listu vydán 5. srpna 1888. V téhle farnosti to znamenalo jedinou věc, chystanou svatbu. Vdávala se tedy na podzim 1888, ale ne doma: v novosedelské oddací knize není za celých šestadvacet let jediný sňatek Šafránka s Minářovou.

Roku 1936 zemřela na Dobré Vodě u Českých Budějovic Anna Šafránková, narozená roku 1868 v Novosedlech, vdova po rolníkovi, a dědili po ní Václav Minář, jeho bratr Josef a tři ženy. Bezdětná teta, po níž dědí synovci a neteře. Je to skoro jistě ona. Potvrdí to odevzdací listina z pozůstalosti.

Císař, Stráž a tolar

Rodina vypráví, že do Stráže nad Nežárkou přijel císař a daroval tolar. Obecní kronika Stráže o žádné panovnické návštěvě neví, a přitom je to kniha, která císařské věci sleduje úzkostlivě: má samostatné zápisy o císařových jmeninách, o smrti císařovny Alžběty i o osmdesátých narozeninách roku 1910. Kdyby císař do Stráže přijel, tahle kniha by to mít musela.

Jenže v jindřichohradeckém týdeníku stojí tohle, mezi drobnými zprávami z venkova:

Císař tedy do Stráže peníze poslal. Nebyl to tolar, byla to padesátka, a nedostal ji člověk, dostal ji hasičský sbor. O dva měsíce později přetiskuje týž list Slovo Jeho Veličenstva o dobrovolných sborech hasičských, takže ten dar patří do vlny císařské přízně hasičstvu, ne do jedné cesty po jihu Čech.

Tradice tedy není smyšlená, je zkrácená. Císař, Stráž a peníze v prameni jsou. Za sto padesát let se z hasičské kasy stal tolar do dlaně, protože tolar do dlaně si člověk umí představit a subvence sboru ne.

Kočí u Destinnové

Druhá věta, kterou si rodina drží, je, že někdo z nich sloužil Emě Destinnové jako kočí. Zpěvačka koupila strážský zámek roku 1914 a Stráž je farnost, ze které pocházejí Šindelkové z Pístiny. Ta věta tedy má kde stát.

Zámek roku 1921 sečetli, a nejen zámek. Projít se dala celá první polovina města — čtyři sta šestnáct archů, čísla popisná jedna až devětaosmdesát. Kočí u Destinnové se z toho vynořili jmenovitě.

Ani jeden z nich není z rodiny. V celé první polovině města nebydlel roku 1921 žádný Šindelka, Minář, Auzký ani Vlček. Druhá polovina, čísla popisná devadesát tři až dvě stě dvanáct, projitá zatím není.

Na tom průchodu se ale ukázalo, proč se ta věta hledá tak špatně. Její majetek byl pronajatý, a lidé kolem něj byli zaměstnanci nájemců — do archu se jim psalo jméno nájemce, ne jméno majitelky. Kdo hledá „Destinovou“, takové lidi mine. Hledat se musí kočí, a teprve pak se ptát, čí byl ten dvůr.

Místní týdeník mluví o Destinnové na sto sedmnácti stránkách a jméno kočího v nich není ani jednou. Zato v nich jsou tři věci, které tu tradici usazují do času a prostoru. Roku 1920 uvádí návštěvníky k zpěvačce pan správce Němeček. Roku 1923 prodala celý strážský velkostatek manželům z Prahy, takže kočího placeného z velkostatku mohla mít jen v letech 1914 až 1923. A kočár měla: když jí v červnu 1918 studenti po koncertu v pražské Rotundě vypřáhli koně z kočáru, byla to podle týdeníku politická demonstrace beze slov.

Konec té ženy zapsala strážská obecní kronika sama, a je to nejdelší text, jaký o ní z místního pramene máme.

Dne 28. ledna odjela naše česká umělkyně Emma Destinnová ze Stráže do Č. Budějovic k lékařské prohlídce, k lékaři specialistovi, aby se dala u něj roentgenovat, přičemž byla raněna mrtvicí a v noci v 10 hod. 10 minut skonala.

Pamětní kniha města Stráže nad Nežárkou, rok 1930.

Ta poslední jízda ze Stráže do Budějovic je jediné místo, kde se kronika a rodinná věta skoro dotknou. Někdo ji tehdy vezl — a kronika neříká kdo. O pohřbu píše dál, že rakev nesl zlatý vůz města Prahy, tažený šesti koňmi. Ti kočí byli městští. Zápis končí větou, kterou by si vesnický kronikář nevymyslel líp: Strážský zámek osiřel, kdo bude jeho majitelem a pánem?

Nejblíž se k té tradici zatím dostala Karlova sestra Justina. Roku 1910 je jí čtrnáct, sčítání ji vede jako chůvu za mzdu a do rubriky, kde se nepřítomný zdržuje, jí komisař zapsal Stráž. Je to jediný člen rodiny, o kterém pramen říká, že ve Stráži sloužil. Jenže sloužil o čtyři roky dřív, než tam zpěvačka přišla. A roku 1919 se vdala za muže, jehož příjmení jsme až donedávna neznali — Františka Alexu. Dokud se nevědělo, jak se jmenuje, nemohl ho v žádném archu najít nikdo, protože se hledali Šindelkové.

A co si spletla tahle kronika

Chyby nejsou jen na straně paměti. Při prvním čtení rodného zápisu Karla Šindelky z něj vyšel otec pastýř; v plném rozlišení stojí v knize zedník. Matka byla přečtena jako Anna, jmenuje se Marie. A z přípisu na okraji vzniklo datum svatby 17. srpna 1919, které v žádné matrice není, protože v tom řádku stojí přípisy dva a ten čitelnější patří cizí svatbě. Platné datum je 18. února 1924 a stojí v třeboňské oddací knize.

Podobně vzniklo a padlo jedno celé sourozenectvo. Z rejstříku, o kterém se soudilo, že je rejstříkem narozených, přibyli do rodokmenu Rosalie 1895 a Josef 1901. Hlavička toho sloupce ale v knize zní Verstorbenen, tedy zemřelých. Nebyla to dvě narození, byla to dvě úmrtí: babička a otec. Dva neexistující sourozenci vznikli z jedné nepřečtené hlavičky.

Kronika si to tu nechává stát, protože je to poučné pravidlo. Rejstřík dovede k zápisu, ale nerozhoduje. Rozhoduje stránka, na kterou dovede.

Zbývá to, co po něm zůstalo mimo papír. Rodina si pamatuje čtyři věci.

Vyprávěl o krásách tajgy.

Vyprávěl, že medvídci se báli koní.

O válce nepadla slova.

A prý u Zborova složil zbraně.

Ta třetí věta je z nich nejtěžší. Muž, který strávil čtyři roky mezi haličskými zákopy, zajateckým transportem a vlakem přes Asii, doma mluvil o krajině a o zvířatech. Vybral si sám, co z toho zůstane, a to, co si vybral, nebyla válka.

Druhá věta je přitom nejpřesvědčivější doklad, jaký o něm mimo archiv máme. Plukovní dějiny nezávisle popisují, že roty vozily po magistrále medvědy. Rodinná vzpomínka ale nevypráví Pleského historku o medvědu, který běžel za vlakem. Vypráví něco jiného, drobného a viděného zblízka: že se medvíďata bála koní. Takovou větu neřekne nikdo, kdo u těch koní nestál.

U té čtvrté stojí za to vědět, co se tehdy tím slovem myslelo. Odborná literatura o legiích rozlišuje zajetí a přeběhnutí jako dvě různé věci a druhé z nich popisuje takto: „Dobrovolné zajetí, jakási soukromá kapitulace a fakticky vzpoura (velezrada), nebylo bez nebezpečí a vojáci si jej uvědomovali. Obavy vzbuzoval už jen přechod fronty, strach z případného zajetí rakousko-uherskými vojáky a polní soud za dezerci. K zradě politické se připojovala hrozba spáchání smrtelného hříchu zdůrazňovaná polními kuráty." Složit zbraně tedy nebylo neštěstí, které člověka potká. Bylo to rozhodnutí, za které hrozil polní soud a podle polních kurátů i peklo.

A čtvrtá věta míří přesně doprostřed jediné otázky, kterou o něm neumíme rozhodnout. Karta říká Koňuchy a rok 1916. Rodina říká Zborov, a Zborov byl 2. července 1917. Koňuchy leží vedle Zborova a plukovní mapy 75. pluku z jara 1917 jsou právě odtamtud. Rozhodne to legionářský poslužný spis, který dosud nikdo neotevřel.

Ale i kdyby to rozhodl v neprospěch rodinné paměti, zůstane pravda toho, jak byl doma slyšet: jako člověk, který se vrátil ze světa a vyprávěl o stromech.